Modlitba za zemřelé v Bibli a v tradici Církve

Ve zkratce

Modlitba za zemřelé má oporu v Písmu svatém – nejzřetelněji ve Druhé knize Makabejské (2 Mak 12,43–46) – a je v Církvi doložena od prvních staletí: u Tertuliána, svatého Cyrila Jeruzalémského, svatého Augustina a svatého Jana Zlatoústého. Jejím základem je společenství svatých – jednota věřících na zemi, zemřelých, kteří se očišťují, a svatých v nebi (KKC 962). Nejdůležitější formou této modlitby byla od počátku eucharistie obětovaná za zemřelé (KKC 1371); gregoriánské mše jsou jednou z jejích tradičních forem.

Druhá kniha Makabejská – text

Po bitvě Juda Makabejský zjistil, že padlí nosili u sebe předměty spojené s kultem model. Bible jeho reakci popisuje takto (podáváme obsah podle smyslu):

Uspořádal mezi lidmi sbírku a poslal do Jeruzaléma asi dva tisíce stříbrných drachem, aby byla přinesena oběť za hřích. Jednal velmi krásně a šlechetně, protože myslel na vzkříšení. Kdyby totiž nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a pošetilé modlit se za mrtvé; když však pamatoval na to, že těm, kdo zesnuli zbožně, je připravena nejkrásnější odměna, byla to myšlenka svatá a zbožná. Proto dal přinést smírnou oběť za zemřelé, aby byli zproštěni hříchu (2 Mak 12,43–45).

V tomto krátkém úryvku jsou tři prvky, které v praxi Církve přetrvaly: oběť přinášená za zemřelé, dar společenství (sbírka, z níž byla zaplacena) a víra ve vzkříšení jako její zdůvodnění. Katechismus tento text připomíná, když mluví o očišťování po smrti (KKC 1032). Historické souvislosti a význam této knihy pro spor s protestanty rozebíráme na stránce modlitba za zemřelé a učení o očišťování v článku očistec v učení Církve.

Nový zákon

Nový zákon neobsahuje příkaz modlit se za zemřelé, ale je v něm úryvek, který mnozí vykladači čtou v tomto klíči. Svatý Pavel píše o Onezifórovi: ať Pán prokáže milosrdenství Onezifórovu domu […], ať mu Pán dá, aby v onen den nalezl milosrdenství u Pána (2 Tim 1,16.18). Apoštol mluví o Onezifórově domě a o něm samém v minulém čase; odtud domněnka, že Onezifór už nežil. Text to výslovně neříká, a proto ho bereme jako možný, nikoli jistý náznak. Důležitější je to, co Církev převzala z víry Izraele a rozvinula ve světle Kristova vzkříšení.

Církevní otcové

Tertulián (kolem roku 200)

V traktátu O věnci vypočítává Tertulián zvyky, které křesťané převzali z tradice: „Oblationes pro defunctis, pro nataliciis, annua die facimus“ – „Oběti za zemřelé a v den jejich narození [pro nebe] přinášíme každoročně, v den výročí“ (De corona 3; vlastní překlad). Ve spise O jediném manželství popisuje vdovu, která se modlí za duši svého muže, prosí pro něj o občerstvení a přináší oběť ve výroční dny jeho zesnutí (De monogamia 10). Je to jedno z nejstarších svědectví o zvyku, kterému dnes říkáme mše k výročí úmrtí.

Svatý Cyril Jeruzalémský (4. století)

V katechezích pro nově pokřtěné jeruzalémský biskup vysvětluje, že v eucharistické modlitbě se vzpomíná na všechny, kdo zesnuli před námi, v přesvědčení, že je to velká pomoc duším, za něž se prosba přináší, když je přítomna svatá a bázeň budící oběť. Katechismus tento text cituje právě tam, kde mluví o eucharistii za zemřelé (KKC 1371; Mystagogické katecheze 5,9–10).

Svatý Augustin a svatá Monika (4./5. století)

Prosbu umírající Moniky – aby se na ni pamatovalo „u Pánova oltáře“ – zná mnoho věřících. Méně známé jsou dva další úryvky z IX. knihy Vyznání. Augustin zaznamenává, že u jejího hrobu, ještě než bylo tělo uloženo, byla za ni přinesena oběť našeho vykoupení (IX 12,32). Knihu pak končí prosbou k Bohu, aby vnukl čtenářům, ať všichni, kdo to budou číst, pamatují u jeho oltáře na Moniku, jeho služebnici, spolu s Patriciem, kdysi jejím mužem (IX 13,37). Syn, který byl sám biskupem, prosí cizí lidi o modlitbu u oltáře za své rodiče – těžko si představit krásnější obraz toho, čím je objednaná mše za zemřelé.

Svatý Jan Zlatoústý (4./5. století)

Katechismus uvádí jeho povzbuzení, abychom zemřelým přinášeli pomoc a pamatovali na ně: jestliže byli Jóbovi synové očištěni obětí, kterou přinesl jejich otec (Jb 1,5), nemáme důvod pochybovat, že naše oběti za zemřelé jim přinášejí útěchu (KKC 1032).

O dvě staletí později popsal svatý Řehoř Veliký v Dialozích třicet mší za zemřelého mnicha Justa – od něj pochází název gregoriánských mší.

Společenství svatých – proč to má smysl

Modlitba za zemřelé není magickým „předáním“ zásluh, ale výrazem jednoty Církve. Katechismus spolu s Vyznáním víry Božího lidu Pavla VI. vyznává víru ve společenství všech Kristových věřících – putujících na zemi, zemřelých, kteří se očišťují, a svatých v nebi – kteří spolu tvoří jedinou Církev (KKC 962). Proto naše modlitba za zemřelé jim může nejen pomoci, ale také učinit účinnou jejich přímluvu za nás (KKC 958). Láska smrtí nekončí – mění jen způsob, jakým se projevuje.

Eucharistie za zemřelé a gregoriánské mše

Od Makabejských po Augustina se vrací týž motiv: za zemřelé se přináší oběť. V Nové smlouvě je to jediná Kristova oběť, zpřítomňovaná v každé mši a přinášená také za věrné zemřelé, kteří zemřeli v Kristu, ale ještě nejsou plně očištěni (KKC 1371). Gregoriánské mše k této oběti nic nového nepřidávají – jsou jejím třicetidenním, vytrvalým obětováním za jednoho člověka, podle vzoru toho, oč prosila Monika. Praktické rady najdete v průvodcích mše svatá za zemřelého a co jsou gregoriánské mše a úmysl můžete nahlásit přes stránku objednat gregoriánské mše.

Prameny

• Písmo svaté Starého a Nového zákona (polský překlad Biblia Tysiąclecia): 2 Mak 12, 2 Tim 1 (polsky)
• Katechismus katolické církve, č. 958, 962, 1032, 1371 – vatican.va
• Tertulián, De corona 3; De monogamia 10 (latinský text; vlastní překlad)
• Sv. Augustin, Confessiones IX 11,27; 12,32; 13,37 (latinský text; vlastní překlad)
• Sv. Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze 5,9–10 (cit. podle KKC 1371); sv. Jan Zlatoústý, Homilie na První list Korinťanům 41,5 (cit. podle KKC 1032)