Dějiny gregoriánských mší

Svatý Řehoř Veliký – papež a mnich

Řehoř se narodil v Římě kolem roku 540 v zámožné senátorské rodině. Jako mladý muž byl prefektem města, tedy jedním z nejvýznamnějších úředníků Říma. Po několika letech úřad opustil, v rodném domě na pahorku Caelius založil klášter zasvěcený svatému Ondřeji a sám se v něm stal mnichem. Později přijal jáhenské svěcení a jako papežův vyslanec pobýval v Konstantinopoli. Po návratu se vrátil do kláštera a roku 590 byl zvolen na Petrův stolec.

Jako papež pečoval o chudé v dobách hladu a moru, vyslal misionáře do Anglie a zanechal bohaté písemné dílo – homilie, „Knihu o pastýřské službě“ či „Moralia“ ke Knize Jób. Zemřel 12. března 604. Církev ho nazvala „Velikým“; patří ke čtyřem velkým učitelům západní Církve.

„Dialogy“ – odkud tento příběh známe

Kolem let 593–594 napsal Řehoř „Dialogy“ – rozhovor s jáhnem Petrem o svatých a zázracích v Itálii. Nejznámější je II. kniha, věnovaná celá svatému Benediktovi. IV. kniha pojednává o osudu duše po smrti. Řehoř v ní mimo jiné píše, že za některé lehčí viny existuje očištění po smrti a že duším zemřelých pomáhá oběť mše svaté. Na doklad uvádí několik událostí – jedna z nich se, jak sám zdůrazňuje, odehrála v jeho vlastním klášteře asi o tři roky dříve. Je to právě příběh mnicha Justa (kn. IV, kap. 55 nebo 57 – podle vydání).

Mnich Justus a tři zlaté mince

Justus byl mnichem kláštera svatého Ondřeje a rozuměl lékařství – staral se o samotného Řehoře v jeho častých nemocech. Když těžce onemocněl, přiznal se svému rodnému bratrovi Copiosovi, že má schované tři zlaté mince. Bratři je našli ukryté mezi léky. V klášteře, kde mělo být všechno společné, to bylo vážné porušení slibu chudoby.

Řehoř, tehdy opat, se rozhodl postupovat přísně – jak pro dobro umírajícího, tak pro výstrahu ostatním. Nařídil převorovi Pretiosovi, aby bratři Justa nenavštěvovali, a po smrti ho pohřbili mimo hřbitov mnichů, i s mincemi. Když se Justus dozvěděl, proč ho bratři opustili, upřímně svého hříchu litoval a v této lítosti zemřel.

Zhruba třicet dní po jeho smrti začal Řehoř, jak píše, cítit se zemřelým soucit. Zavolal Pretiosa a nařídil, aby se za Justa po třicet následujících dní přinášela oběť mše svaté, a to tak, aby nebyl vynechán ani jediný den. Bratři příkaz splnili. Jedné noci se Justus zjevil Copiosovi, který o sloužených mších nic nevěděl, a řekl mu, že až dosud mu bylo zle, ale nyní je mu již dobře, protože toho dne přijal společenství. Když mniši spočítali dny, ukázalo se, že právě tehdy byla sloužena třicátá mše.

Řehoř uzavřel toto vyprávění závěrem, že zemřelý bratr byl vysvobozen díky oběti mše svaté. Od této události se třicet mší sloužených za jednoho zemřelého nazývá gregoriánskými.

Pozadí: modlitba za zemřelé před Řehořem

Řehoř modlitbu za zemřelé nevymyslel – popsal jen jednu z jejích forem. Už Starý zákon vypráví, jak Juda Makabejský přinesl smírnou oběť za padlé, aby byli zproštěni hříchu (2 Mak 12,43–46). První křesťané pamatovali na zemřelé při eucharistii: Tertulián na přelomu 2. a 3. století zmiňuje oběti přinášené za zemřelé v den výročí jejich smrti a svatý Augustin ve „Vyznáních“ popisuje, jak jeho umírající matka, svatá Monika, prosila jen o jedno – aby se na ni pamatovalo u oltáře. Katechismus shrnuje tuto tradici slovy, že Církev od počátku ctila památku zemřelých a obětovala za ně přímluvné modlitby, především eucharistickou oběť (KKC 1032). Více o tomto učení píšeme v článku Očistec v učení Církve.

Jak se zvyk rozšířil

„Dialogy“ patřily k nejčtenějším knihám středověku a spolu s nimi se šířil i příběh Justa. Zvyk třiceti mší za jednoho zemřelého se ujal nejprve v klášterech, potom ve farnostech celé západní Církve a název „gregoriánské třicetidenní“ (lat. tricenarium Gregorianum) se stal jeho ustáleným označením. V Polsku se vžilo hovorové slovo „gregorianka“.

Po staletí se tato praxe rozvíjela především jako zbožnost věřících. Církev ji neustanovila dekretem, ale časem potvrdila, že je v souladu s vírou, a upřesnila pravidla jejího slavení.

1884 – uznání Kongregace pro odpustky

Roku 1884 Kongregace pro odpustky uznala důvěru věřících v hodnotu třiceti gregoriánských mší za zbožnou a rozumnou. Tato formulace je důležitá: Církev tu neslibuje určitý účinek, ale konstatuje, že víra lidí v tuto praxi má pevný základ a není pověrou.

1967 – deklarace „Tricenario Gregoriano“

Nejdůležitějším současným dokumentem je deklarace Posvátné kongregace koncilu „Tricenario Gregoriano“ z 24. února 1967 (AAS 59 [1967], s. 229–230), vydaná z pověření papeže Pavla VI. Odpovídá na praktickou otázku: co se stane, když se série třiceti mší přeruší? Dokument v podstatě říká:

Série třiceti gregoriánských mší přerušená nepředvídanou překážkou (např. náhlou nemocí) nebo jiným rozumným důvodem (např. slavením pohřební či svatební mše) si z rozhodnutí Církve zachovává plody této modlitby, uznávané praxí Církve a zbožností věřících; kněz, který mše slaví, má však povinnost co nejdříve slavení třiceti mší doplnit. Ordinář pak má náležitě bdít, aby v tak důležité věci nedocházelo ke zneužitím.

Deklaraci podepsali arcibiskup Pietro Palazzini jako sekretář a Florenzio Romita jako podsekretář. Ještě téhož roku byla Kongregace koncilu přejmenována na Kongregaci pro klérus. Podrobněji se dokumentu věnujeme na stránce „Tricenario Gregoriano“ – deklarace z roku 1967 a jeho praktickým důsledkům v článku lze gregoriánské mše přerušit?

Gregoriánské mše dnes

Po čtrnácti staletích zůstává tato praxe v podstatě stejná jako v klášteře na Caeliu: třicet mší, den po dni, za jednoho zemřelého. Změnilo se jen to, že dnes může mše sloužit jeden nebo více kněží, v různých kostelích, a úmysl lze nahlásit na dálku. Jak tuto modlitbu chápeme dnes, vysvětlujeme v článku Co jsou gregoriánské mše? a o jejím místě mezi dalšími formami pamatování na zemřelé na stránce modlitba za zemřelé.

V poutním místě Matky Boží z Białynicze v této tradici pokračujeme: přijímáme úmysly z celého světa a sloužíme gregoriánské mše v Białynicze a s pomocí kněží dalších farností východního Běloruska. Chcete-li svého zemřelého připojit k této staleté modlitbě, můžete objednat gregoriánské mše přes formulář.

Prameny

• Sv. Řehoř Veliký, „Dialogy“, kn. IV (anglický překlad z roku 1608)
• Acta Apostolicae Sedis 59 (1967), s. 229–230 – deklarace „Tricenario Gregoriano“
• Liturgista.pl – polský text deklarace „Tricenario Gregoriano“ (polsky)
• Katechismus katolické církve – č. 958, 1030–1032
• Niedziela.pl – Sv. Řehoř Veliký a gregoriánské mše (polsky)
• Jezuité, farnost sv. Štěpána – mešní úmysly (polsky)