Jsou gregoriánské mše dogmatem, odpustkem, nebo povinností?

Ve zkratce

Gregoriánské mše nejsou dogmatem, nejsou odpustkem a nikdo nemá povinnost je objednávat. Jde o zbožnou praxi – třicet mší den po dni za jednoho zemřelého – kterou Církev uznala a upravila: roku 1884 Kongregace pro odpustky označila důvěru věřících v její hodnotu za zbožnou a rozumnou a roku 1967 deklarace „Tricenario Gregoriano“ mluví o plodech této modlitby, které uznává praxe Církve a zbožnost věřících. Pravdou víry je naopak to, co je jejím základem: existence očistce a to, že zemřelým pomáhají modlitby živých, a především eucharistie.

Co je dogma a co zbožná praxe

Dogma je pravda obsažená ve Zjevení, kterou učitelský úřad Církve předkládá věřícím definitivně jako závaznou k přijetí vírou (KKC 88). Takovou pravdou je například učení o očistci, formulované především na Florentském a Tridentském koncilu (KKC 1031); rozebíráme ho v článku očistec v učení Církve.

Zbožná praxe je způsob modlitby, který vyrostl ze zkušenosti věřících a který Církev uznala za slučitelný s vírou. Gregoriánské mše patří do této kategorie. Jejich počátkem je vyprávění svatého Řehoře Velikého ze IV. knihy „Dialogů“ o mnichovi Justovi, za něhož se po třicet dní sloužila mše (více: dějiny gregoriánských mší). Církev toto vyprávění respektuje, ale nepředkládá ho jako součást Zjevení – podobně jako tzv. soukromá zjevení, která nepatří k pokladu víry (KKC 67). Katolík tedy nemusí věřit, že číslo třicet má zvláštní význam, aby zůstal věrný učení Církve.

Co znamená „uznaná Církví“

Uznání praxe znamená dvě věci. Za prvé, Církev konstatuje, že důvěra, s níž věřící objednávají třicet mší, je oprávněná a není v ní pověra. Za druhé, Církev bere praxi pod ochranu práva: deklarace z roku 1967 řeší, co dělat, když se série přeruší, a biskupům ukládá bdít, aby se ve věci tak velkého významu nevloudila zneužití. Plné znění dokumentu a jeho výklad najdete na stránce „Tricenario Gregoriano“ (1967).

Gregoriánské mše nejsou odpustkem

Odpustky jsou prominutí časného trestu před Bohem za hříchy, jejichž vina již byla odpuštěna; Církev je uděluje za určitých podmínek (KKC 1471). Získává je sám věřící – svatou zpovědí, svatým přijímáním, modlitbou a vykonáním předepsaného skutku – a může je přivlastnit zemřelým (KKC 1479).

Gregoriánská mše je něco jiného: eucharistie, tedy zpřítomnění Kristovy oběti, slavená knězem na úmysl zemřelého. Církev ji od počátku obětovala i za zemřelé (KKC 1371) a uvádí ji na prvním místě mezi způsoby pomoci zemřelým (KKC 1032). Odpustky a gregoriánské mše se mohou doplňovat – rodina může přivlastnit odpustky téže osobě, za kterou probíhá série mší – ale jedno není druhým. Podmínky listopadových odpustků popisujeme v článku odpustky za zemřelé.

Jsou gregoriánské mše povinné?

Ne. Žádný předpis neukládá rodině povinnost gregoriánské mše objednat a to, že je neobjedná, není vůči zemřelému zanedbáním. Stejně cenná je jednotlivá mše svatá za zemřelého, novéna či každodenní modlitba; srovnání těchto forem najdete v článku gregoriánské mše, nebo novéna. Kodex také kněžím důrazně doporučuje, aby sloužili mše na úmysl věřících, zvláště chudých, i bez daru (kán. 945 § 2) – modlitba Církve za zemřelé nezávisí na finančních možnostech rodiny.

Povinnost vzniká teprve na straně kněze: kdo gregoriánské mše přijal, musí odsloužit třicet mší, a pokud sérii vlastní vinou přerušil, musí ji začít znovu.

V čem spočívá hodnota gregoriánských mší

Hodnota každé mše pochází z jediné Kristovy oběti, která se v eucharistii zpřítomňuje (KKC 1367). Třicet mší tedy nevytváří „silnější“ oběť, ale třicetkrát po sobě přináší Bohu tutéž prosbu za jednoho člověka. V tom je smysl gregoriánských mší: ve vytrvalosti, s níž se Církev po celý měsíc každý den přimlouvá za konkrétního zemřelého, a v důvěře, kterou Církev nazvala zbožnou a rozumnou.

Gregoriánské mše a spása – opatrně se „zárukami“

Modlitba za zemřelé se týká očišťování, ne samotné spásy. Ti, kdo procházejí očišťováním, jsou si již jisti svou věčnou spásou (KKC 1030); mše „nekupuje“ nebe, ale je prosbou, aby Bůh ve svém milosrdenství dokončil dílo jejich očištění. Kolik a jakým způsobem tuto modlitbu přijímá – ví jen On.

Proto si zachovejte odstup od ujišťování, že „po třicáté mši je duše jistě v nebi“, od řetězových modliteb a „ceníků“. Už Tridentský koncil v dekretu o očistci uložil biskupům zakazovat vše, co vede ke zvědavosti, pověře nebo nečestnému zisku, a Kodex vyžaduje, aby se od mešních darů odstranilo jakékoli zdání obchodu (kán. 947). Neslibujeme účinek, který náleží Bohu. Slibujeme svědomitost: třicet mší odsloužených za uvedenou osobu a potvrzení s datem a časem každé z nich. Chcete-li sérii zahájit, přejděte na stránku gregoriánské mše v Białynicze.

Prameny

• Katechismus katolické církve – č. 67, 88, 1030–1032, 1367, 1371, 1471, 1479
• Kodex kanonického práva (1983) – kán. 945, 947
• Deklarace „Tricenario Gregoriano“, 24. 2. 1967, AAS 59 (1967), s. 229–230: vatican.va; polský překlad: liturgista.pl (polsky)
• Tridentský koncil, XXV. zasedání (1563) – dekret o očistci
• Jezuité, farnost sv. Štěpána – mešní úmysly (polsky)