Očistec v učení katolické církve

Co je očistec – definice Katechismu

Katechismus katolické církve věnuje očistci tři krátké články (KKC 1030–1032). První z nich říká, koho se očišťování týká:

„Ti, kdo umírají v Boží milosti a přízni, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, podstupují po smrti očišťování, aby dosáhli svatosti nezbytné ke vstupu do nebeské radosti“ (KKC 1030).

Druhý mu dává jméno: „Toto konečné očišťování vyvolených, které je naprosto odlišné od trestu zavržených, nazývá Církev očistcem“ (KKC 1031). Třetí ukazuje, o co se toto učení opírá – o praxi modlitby za zemřelé – a jak můžeme zemřelým pomoci (KKC 1032).

Z těchto vět vyplývají tři věci. Očistec se týká spasených, ne zavržených. Je očištěním, nikoli Boží pomstou. A je konečný – završuje cestu, která začala na zemi. Katechismus vysvětluje, že hřích, i když je odpuštěn, zanechává v člověku nezřízenou náklonnost ke stvořením, která potřebuje očištění; tento „časný trest“ nemáme chápat jako pomstu, kterou Bůh ukládá zvenčí, ale jako něco, co vyplývá ze samotné povahy hříchu (KKC 1472).

Odkud Církev toto učení čerpá

Písmo svaté. Katechismus připomíná 2 Mak 12,46: Juda Makabejský dal přinést smírnou oběť za zemřelé, aby byli zproštěni hříchu. Tradice vidí předobraz očistného ohně v 1 Kor 3,15 a 1 Petr 1,7 (KKC 1031). Katechismus cituje také svatého Řehoře Velikého, který z Mt 12,32 vyvozoval, že některé viny mohou být odpuštěny až v budoucím věku – je to tentýž papež, od jehož jména pochází název gregoriánských mší.

Praxe Církve. Od prvních staletí se křesťané modlili za zemřelé a obětovali za ně eucharistii (KKC 1032). Nemodlili bychom se za zemřelé, kdyby neexistoval stav, v němž jim naše modlitba může pomoci. O této praxi píšeme podrobněji v článku modlitba za zemřelé.

Koncily. Katechismus uvádí, že Církev formulovala učení o očistci především na Florentském a Tridentském koncilu (KKC 1031). Florentský koncil (1439) v dekretu pro Řeky prohlásil, že duše opravdu kajících, kteří zemřeli v lásce k Bohu dříve, než za své hříchy dostiučinili, jsou po smrti očišťovány a pomáhají jim přímluvy živých věřících: mše, modlitby, almužny a jiné skutky zbožnosti. Tridentský koncil v dekretu o očistci (1563) potvrdil existenci očistce i to, že duším, které v něm jsou, pomáhají přímluvy věřících, především oběť oltáře. Tentýž dekret uložil biskupům, aby se v kázáních pro lid vynechávaly obtížné a spletité otázky, které neslouží k vzdělání, a aby se odstraňovalo to, co zavání zvědavostí nebo pověrou.

Čím očistec není

• Není „druhou šancí“. Smrt končí čas, v němž člověk Boží milost přijímá, nebo odmítá (KKC 1021). Svatý Jan Pavel II. řekl, že stav očišťování není prodloužením pozemského stavu, jako by po smrti byla dána další možnost změnit svůj osud (generální audience, 4. srpna 1999). Do očistce se nedostane ten, kdo Boha odmítl – procházejí jím ti, kdo už jsou spaseni.
• Není „mírnějším peklem“. Katechismus zdůrazňuje, že je „naprosto odlišné od trestu zavržených“. Duše v očistci jsou již v Boží lásce a mají jistotu nebe.
• Není místem v zeměpisném smyslu. Jan Pavel II. v téže katechezi vysvětloval, že slovo „očistec“ neoznačuje místo, ale stav bytí.
• Nelze ho měřit hodinami. Benedikt XVI. psal, že „trvání“ tohoto očišťujícího setkání s Kristem nemůžeme měřit měřítky času našeho světa (Spe salvi 47). Proto Církev neučí, jak dlouho očistec „trvá“, ani nepřepočítává modlitby na dny.

Kdo jsou duše v očistci

Duše v očistci jsou zemřelí, kteří procházejí tímto konečným očišťováním. Patří do téhož společenství Církve jako my – do společenství svatých, které spojuje věřící na zemi, zemřelé, kteří se očišťují, a svaté v nebi (KKC 954–959). Tradice je nazývá „Církví trpící“, ale není to utrpení bez naděje: Benedikt XVI. je popisuje jako blažené utrpení, v němž nás svatá moc Kristovy lásky proniká jako oheň (Spe salvi 47).

Kolem očistce vzniklo mnoho vyprávění – o zjevujících se duších, o konkrétním počtu let či o „cenících“ modliteb. Církev své učení s žádným z nich nespojuje. Ani soukromá zjevení uznaná Církví nepatří k pokladu víry (KKC 67). Na této stránce vycházíme pouze z Písma svatého, Katechismu a dokumentů magisteria.

Jak můžeme duším v očistci pomoci

KKC 1032 výslovně jmenuje modlitbu, především eucharistickou oběť, a také almužny, odpustky a skutky pokání. Benedikt XVI. dodává, že naše modlitba za zemřelého může být malou částí jeho očišťování (Spe salvi 48).

• Mše svatá – jednotlivá, novéna nebo třicet gregoriánských mší za jednu osobu; praktický průvodce: mše svatá za zemřelého.
• Odpustky – zvláště plnomocné odpustky za zemřelé od 1. do 8. listopadu; viz podmínky získání odpustků.
• Osobní modlitba a připomínání zemřelých – „Odpočinutí věčné“, růženec, roční připomínání zemřelých.
• Almužna a dobré skutky obětované na úmysl zemřelého.

Chcete-li obětovat mše za zemřelého, můžete objednat gregoriánské mše nebo jiný úmysl ve farnosti Matky Boží z Białynicze.

Prameny

• Katechismus katolické církve, č. 1030–1032 (konečné očišťování – očistec): vatican.va
• Katechismus katolické církve, č. 1021–1022 (soukromý soud): vatican.va
• Katechismus katolické církve, č. 1471–1479 (odpustky, časný trest): vatican.va
• Katechismus katolické církve, č. 954–959 (společenství svatých): vatican.va
• Benedikt XVI., encyklika Spe salvi, č. 45–48: vatican.va (polsky)
• Jan Pavel II., generální audience 4. 8. 1999 (o očistci): vatican.va
• Florentský koncil, dekret pro Řeky (1439), DS 1304; Tridentský koncil, dekret o očistci (1563), DS 1820 – podle poznámek ke KKC 1031.